Tak nám ruská sovětská federativní, bytostně nezávislá televize představila agitku, jak soudruh Putin, premiér, prezident a KGB rezident, judista a špion, nesmlčený miláček pronároda, zkrátka všech hajzlů futrál, pohotově narkotizační střelou skolil sibiřského tygra. To nehrané, autentické hrdinství se vlilo v tupé ruské duše jako Aralské jezero do Amudarji a Syrdarji. Doufám, až se pro nezřízený ohlas bude podobná spartakiáda opakovat, že nějaké nebohé zvíře, třeba dikobraz či tchoř, vystřelí dřív. A s Putinem smázne i další pozituru, toho trpasličího Medvěděva, jehož chůze sama o sobě stačí, aby ho deklarovala jako zakomplexovanou, bojechtivou kreaturu.

Aneb kreslený vtip ve slovech:

Obraz 1. Typický oškraboškovaný lupič s pistolí hrozí přepadenému: „Prachy, nebo tě sejmu!“
Obraz 2. Billboard ODS hrozí překvapenému: „Co jiní slibují, my děláme!“

ještě, že se nás to netýká! tolik tuku pohromadě je možno vidět ve slovenských a maďarských termálech. kdo nevěří, ať tam běží. oblečený člověk vypadá rafinovaně štíhle i s nadváhou, převlek do plavek, to je zrada. Ale dotyčným to evidentně nevadí, třou stehno o stehno, pupky, teřichy, vany, břichy, vemená plné a podbradky, tučné dětičky. a všichni mají tři kopečky zmrzliny, ze smažených sýrů kape omastek, na haluškách kaluže roztaveného špeku, k tomu třecet ve stínu. našinec si připadá jako oloupaný vrbový proutek. až budete mít u zrcadla komplex, rozjeďte se tam ! jmenuje se to podhájská a budou si vás plést s bartoškou.ale zítra bych si jedno dal.

Už ani nevím, v jakém roce to bylo, co jsem se Soníčkem doprovázel Františka Filipovského po jakémsi rozlehlém sídlišti, kde ten, tehdy ještě jen zasloužilý umělec hledal nějakého známého. A tak jsme chodili od paneláku k paneláku, od vchodu ke vchodu, František občas zatlačil na venkovní zvonek s čitelnou vizitkou (a těch bylo zoufale málo), a pak do mluvítka hovořil jako Funés, ale stejně kýženou informaci nedostal. Hodiny jsme tak klopýtali po těch typických sídlištních cestičkách s velkými, většinou rozbitými či již ukradenými dlaždicemi, až se setmělo, no vlastně byla tma jako v pytli, jen ty cestičky byly osvětlovány z typických sídlištních lamp posazených na betonových kandelábrech.
Takže jsme odcházeli s nepořízenou, avšak zaplaťpánbu odcházeli, když najednou zřím Františka, jak kráčí pomaleji a pomaleji, an má kalhoty na půl žerdi.
„Potřebuješ srát?“ ptám se a přihazuji radu „vlez si támhle do toho rododendrónu, nebo co to je!“
„Tam je tma, já to položím tady pod lampu, abych si nezasral kalhoty a boty,“ dí František.
„Kurva, ale sem je strašně vidět, abys neměl pak v divadle nějakej průser,“ říkám zbytečně, protože František už koná, pejskovi, na rozdíl ode mne se to evidentně líbí, takže:
„Soníčku, jdem vocaď, taky nemusíš bejt u všeho,“ a táhnu ho pryč.
Dávám oči v sloup, pročež se dívám do jedné z těch lamp a volám: „Ježíšmarjá, co to dělá národní umělec?!“
A zhrzený, protože jenom zasloužilý, František odpovídá: „Ale hovno!“
„No právě!“ řvu, a to mě probudilo.

Lotusi, náš prezident je kapitola sama pro sebe. Myslím si, že sundávání jeho podobizny před GP by se mělo stát rituálem radosti a oslav zdravého rozumu, poněvadž jeho výroky hraničí už se zdmi sanatoria docenta Chocholouška.

Bohužel ta zeměpisná otázka z doby reálného socialismu (S kým sousedí Sovětský svaz ? S kým chce!) má platnost i dnes, byť roli nemilého a nevítaného souseda převzalo Rusko. Vlastně, proč ne, vždyť kromě přísně střežených demokratických zásad i kyselin (Abramovič může mít v Londýně Chelsea, Chodorkovskij akorát tak v tjurmě hemzy), převzalo i hymenovitý Sojuz nerušimyj. Anexi Gruzie, respektive části jejího území někdo již přirovnal k zabrání Sudet a jako před sedmdesáti lety si svět nebude pálit prsty silou, leč, měl by (ten svět) zhlédnout Rusko optikou „very good fellow“ Ronalda Reagana, totiž jako Říši zla. A nebavit se. A nespolupracovat, nenechat se vydírat, radit i vzájemně si hospodářsky pomoci. Vyhodit toho líného, lživého, feudálního přicmrdávače z G7 plus 1 (G8), což už v roce 2005 chtěl tehdejší senátor a dnešní prezidentský kandidát John McCain, protože Putinovo Rusko nedodržuje lidská práva. Bože, dej Američanům sílu, ať ho zvolí!
Opravdu jsem se nechtěl k tomuto nešťastnému státu-míním Gruzii- vyjadřovat. Vyprovokoval mě však soudruh Klaus, se svým ohavným, zbabělým a úlitbou komunistům smrdícím výrokem, že v kavkazském konfliktu není nikdo agresor a nikdo provokatér. A dokonce, že Rusko získalo mocné ospravedlnění pro okupaci odtržením Kosova. To už je nehoráznost, která se zdravým rozumem nemá pranic společného. Takže nádech a varování:
Česká republika má duševně chorého prezidenta. Bože, dej Čechům sílu, ať ho skolí!

Snažím se neměnit svůj názor – na Liberec nejdu, a nevěřím, že se splní přání vidět slušnou kopanou.
Moc Máo, skoro nic jsem včera viděl a to i ze strany domácích – každé anglické mužstvo, i průměrné, tak třeba milý Bolton z Pytlákovy schovanky by té Fiorentině dal pět. A Slavie, as all Czech teams as well – zde je ten letitý, předsmrtný i nesmrtelný rozpor v náhledu na fotbal: Odborníci – vycházet ze zajištěné obrany=jen bránit (překlad autor), neinkasovat brzký a hloupý gól (cha-cha), hrozit brejky (brzdit hru či dávat si pauzu – slovní hříčka z angličtiny), uchovat si naději na odvetu a jiné ohavné (nelékařské) pindy.
Ale góla stejně vždycky dostanou, nota bene už ve 3.minutě po nahraném pádu Gilardina – to je druhý blb po Řepkovi – veškeré souboje končil na zemi, a jako že nemám rád AC Milan, tak mu dávám za pravdu, že tohohle mrcoucha prodal. Možná si to dovolil v téhle soutěži, protože v Sérii A by ho tifosi znectili.
A pak přijde třeba ještě druhý gól a veškerá vyumělkovaná strategie je v pr-zhroucená.
Takže zase jako laik vidím, a vidím, že už to jinak neuvidím-viz výše, že je lepší hrát, snažit se branku vstřelit, a byť s nezajištěnou obranou prohrát 2:4 raději. Protože jenom tak má náš fotbal naději.

nakonec to bylo skvělé. napřed jedna omluvenka za druhou, důvody neskutečné, tohle datum je takové šikovné v okurkové sezoně, nicméně se našli čtyři bez závazků o oslavenci nemluvě. počasí vynikající, po přeháňce svostný ozón, oheň chytl napoprvé, cibulka v kotlíku zezlátla do barvy ochlupení áni geisslerové, maso pustilo šťavku a my mohli zahájit pokec. protože zrovinka začínala olympiáda, trochu jsme ji pomluvili, potom došlo na naše úhlavní nepřátele - ods a spartu, pili jsme portugala a čekali až změkne maso. výhodná cena kližky se záhy vysvětlila, maso prostě nezměklo, ale máme dohromady cca sto dvacet zubů a poradili jsme si. padlo i několik vtipných poznámek na adresu žen, oheň pomalu uhasl a šlo se domů.takhle střízliví jsme ještě nikdy z oslavy neodcházeli. kdo nepřišel, může litovat, kdoví, zda to nebyly poslední lotusovy narozeniny.

Středa 6.8. 2008, 08:00

Když byla moderátorka Iva Kubelková (31) poprvé těhotná, tak víc než dva roky tatínka Natálky (4), podnikatele Ladislava Doležala, úzkostlivě tajila. Momentálně je ve třetím měsíci těhotenství a bez svého partnera neudělá ani krok.
super.cz
Tak tohle nám bude muset L.D. vysvětlit. Jen doufám, že přijde na Lotusovy narozeniny.

Ladisu, dvojnásobné blahopřání!
Nejprve k tomu, žes tak bouřlivou noc vůbec mohl zažít a přežít (kam se hrabe doktor prokop matrace)
a dále, že si poté vše dokážeš tak zapamatovat.
Někdo má sršnění a srnění, někdo zrnění. Ko,ko,ko,kouzelný!

Nějak už nemám potřebu se o dovolené honit za hranice všedních dnů, nervovat se dlouhou cestou, cizí řečí, cizími lidmi, cizí měnou,cizím prostředím… Mě stačí k odpočinku dva týdny na chatě, je tam klídek – něco tam přitom poopravím, případně vylepším, na výlet na kole zajedu, nebo pěšky pochodím po známých místech, třeba objevím i nějaká nová, pivo na které jsem zvyklý, a lidem většinou rozumím a oni mě.
Tak i letos. Sice těch oprav a hlavně vylepšení mi bylo naplánováno poněkud víc, než jsem očekával, ale ty výlety stihnu, a hlavně se pohodě pořádně vyspím, protože zdravý spánek je to, co mi v průběhu roku chybí nejvíc.
Je to pohoda, k usínání mi cvrkaj cvrčci, tak si ještě v polospánku vzpomenu, co dělaj chudáci prcci, když vtom ,,Láďo, nespi, jsou tady sršni!‘‘ No co, ty nic nedělaj a jsou chráněný. ,, Láďo, nespi, voni maj‘ hnízdo ve štítu, dělej něco!‘‘ Ach jo, stejně nedá pokoj, tak jdu najdu udělátko, co mám od loňska na stříkání sršňů, a jdu jim to hnízdo zničit, ať můžu klidně spát.
Už skoro usínám, jen ty cvrčci – viz výše - ,, Láďo, slyšíš? Myš tady něco kouše!‘‘ Tak ať kouše mě je to jedno. No dobře, stejně by nedala pokoj, vstanu, najdu pastičku, nastražím tam chleba, natáhnu pero a opatrně, aby mě mrcha necvakla jako onehdá a položím ji za skříňku.
Už skoro usínám – viz výše - ,, Láďo, slyšíš! To je hrůza!‘‘ Jaká hrůza, to se ta mrcha chytla do pasti a mlátí sebou i pastí v posledním tažení. Ach jo, vstanu a jdu tu vychládající mrtvolu vyhodit ven.
Už skoro – viz výše - ,, Láďo, nespi, slyšíš to?‘‘ Slyším, co bych neslyšel, ale nerad. V sousedovic bazénku, který je pár kroků od mýho okna a má v průměru sotva dva metry a uprostřed leknín si asi hrajou hroši vodní pólo. No kde by vzali hroši míč, to bude asi něco jiného. Ach jo, vstanu, jdu najít baterku (doprdele, eště minulej tejden tady byla), oblíknu se, a trochu se strachem (co kdyby to byl medvěd) se blížím k jezírku. Hele srna, nějaká malá, spadla tam a nemůže vylízt. Naštěstí už je dost unavená, tak se se mnou ani moc nepere, když ji vytahuju na trávu, chvíli vysílena leží a pak mizí ve tmě. Co ve tmě, vždyť vono snad už skoro svítá! Tak rychle svlíknout ty mokrý hadry a do postele.
Asi tak v půl šestý totiž začne na stromě před chatou řvát ten debilní papoušek, co někomu ulít a tenhle strom si zvolil za bydlo. Nebo že by to globální oteplování?
,,Láďo!?''
Nemáte někdo flintu?

Kráčím z garáže. Musím se velmi soustředit, abych nešlápl na spáru mezi obrubníky, takže jsem dosti překvapen, když najednou vedle mne zastaví auto.
Okénko spolujezdce je úplně vyplněno obličejem v úplňku, který mi halasně (není divu) oznamuje:
„Šukám Markétu!“
Markéta si snad mohla vybrat líp, ale jemu závidím:
„Já nešukám nikoho.“
„Ach, kak v Lidl, Penny.“
„Dokonce tam, jo? Tak, ať vám to vydrží!“, říkám neupřímně.
„Glupiec“
„Ahoj“, loučím se a dokonce kynu.
Polski Fiat odjíždí.

„Máš to? A co si dáš?“
„Nic, mě bolí hlava, jako by mi do ní někdo kladivem zatloukal hřebíky.“
Užuž chci vyjet, že za tuhle informaci by si to zasloužila, když vtom ho vyndává. Je úhledně zabalený do ubrousku.
„Co sis to zas vymyslel, ty magore?“
Děkuji, rozbaluji, posloužím si slánkou, jejímž životní údělem je sklánět se a roztřást se nad nějakou nemastnou neslanou přílohou, a s pocitem, který zná pouze autsajdr, jenž vyhrál, odlamuji z krajíčku chleba malá sousta a jím.
Je to ale strašně suchý, vůbec se to nedá spolknout, vyčítám si, že jsem si neobjednal něco šťavnatějšího. Mám málo slin a bude jich míň, protože stín, který padl na stůl může v téhle místnosti patřit pouze hromadě svalovin. Chvilka poezie končí.
„To se mi nelíbí!“
„Co se vám nelíbí?“
„Tohle,“ ukazuje prstem velikým jako pumpička na kolo na můj krajíček „se mi vůbec nelíbí!!“
„Mně se taky nelíbí jak tady jednáte s hostem - Myslím sebe!“ Chtěl jsem dodat, pro méně chápavé, ale měl jsem tak vyschlo. Spláchnout, spláchnout všechno!
A pak mě spláchnul on. Výronem: (POZOR) „Jste opilý!“
Šach! Mat? To je slovo muže, a jakýho! Jak taková kraťoučká větička dokáže navodit situaci. Co mám dělat, a mám vůbec něco dělat? Začít pobíhat po lokále a vykřikovat – je tu někde lékař, vemte mi krev na zkoušku na alkohol - nebo - nemá u sebe někdo čirou náhodou alkoholtester?- To ne, už jsem tady halekal jednou.
Taky bych mohl vybranou osobu, ženského pohlaví, ale mluvil bych jí do obličeje, poctít dotazem – promiňte slečno, nechtěla byste se seznámit s mým dechem?-
Tak nedělám nic jiného než jím, spíše moulám a snažím se neposlouchat neustále se opakující výzvy k ukončení představení prokládané hlavami, kladivy a hřebíky.
Ale brzy je poslední kůrka spolknuta, poslední hřebík zatlučen a kasírovi ani nepřijde divné, že platím pětitisícovkou, a už vůbec ne, že dostává pořádné spropitné. Železářství kroutí hlavou a málem nechá oči na stropě, ale já si tím korunuji radost. Ostatně, jsem tu naposled.


Kdyby někdy jakéhosi šíleného režiséra nebo paralytického producenta napadlo příběh zfilmovat, prosím, aby hrdinu a jeho manželku hráli…
A málem jsem zapomněl na kontrolní otázku:
Byl jsem namazanej, opilý?
(Nešpore, neraď!)


prožito v létě 2007 – dopsáno v létě 2008

Do hry vstupuje další servír, teda řeknu vám, číšník hromada. U toho kdyby kolega Shakespeare nezvýšil sázku na 20 liber a zůstal na jedný, tak nemá o čem psát.
„Máte vybráno?“ Táže se, vida mne držícího jídelníček.
„Ano,“ a opakuji mu přání.
„To nemůžete dostat, musíte si objednat celé jídlo!“
„Hergot, proč? Heleďte, já mám druhýho panáka, když se najím, dám si třetího, možná i čtvrtýho, to vám nestačí? Uvažujte logicky!“
Ježíšikriste, to byla zbytečná řeč.
„Ne, musíte si objednat celé jídlo. My to máme takhle nastavený.“
„Kdo to nastavil?“
„Šéf.“
„Kde je?“
„V Českejch Budějovicích.“ Hromada se odsypala.
„Aha.“
Určitě to bylo způsobeno tou druhou kořalkou, že jsem ucítil žár ve tvářích a v uších mi houkal vlak. Svlažil jsem ret sodou a odchytil číšníka brejláčka a neskutečně klidně zapředl.
„Dobrý den, vy vypadáte jako inteligentní člověk, takže mě pochopíte a jistě mi pomůžete.“
Bylo to silné. Nedýchal.
I vylíčil jsem mu trýzně jeho kolegy mi způsobené. Žasnul jsem, když jsem se poslouchal.
Už jsem věřil, že udělá vše, co uvidí na mých slzících očích.
„To oni nemohou tak, jak si to představujete. Kuchaři si to počítají a pak jsou strašně naštvaný, když jim to nesedí.“
„Co to plácáte?“ K vlaku se přidal lodní zvon.
„Anebo, víte co? Dejte si tatarský biftek, k tomu jsou topinky!“
„Do prdele, já nechci tatarský biftek!“ Nemám moc silný hlas, ale slyšel jsem se.
„ Přineste mi jenom ty topinky, nebo mi přineste cuver, ošatku s pečivem. Já budu žrát krajíček chleba a dělat, že přemýšlím, co si objednám. Chápete to?“
Možná by to byl i pochopil, ale už tam nebyl. Zřítil jsem se na židli.
Chvilku jsem chytal dech a když se mi to podařilo, rozhlížím se. Nikdo si mě nevšímá, byť okolo vládne čirý ruch. Aby ne, sedím vedle schodů, vedoucích dolů na záchod. Projednou se to snese, ale být tak umístěn celoživotně. Tak radši koukám do díry do kuchyně, odkud poměrně často vycházejí číšníci a nesou přílohu s přílohou, inu strava má být pestrá, chvíli si hraju s mobilem, piju a shledávám schválně samozřejmým, že jedna z těch tří dam u baru může být docela hezká, ale pohled na ni je zatarasen těmi dvěma zbývajícími, co nestojí ani za pohled, a hlavně šilhám ke vchodu, abych nepropásl vstup a výstup. Konečně se objevuje známá postava, jdu ji vstříc a křičím:
„Jedině Schenker, to je spedice, Schenker, to je servis s donáškou, Schenker“ a crrr mrkám levým, a drrr mrkám (to mi jde hůř) pravým okem.
„Co blbneš, proč řveš?“
„Dělám ti reklamu,“ cedím mezi zuby a hulákám dál. „Schenker vás nenechá ve štychu.“
„Já žádnou nepotřebuju,“ skočí mi do nádechu. „Nepředváděj se, (POZOR) ty seš namazanej?“
Možná někdy někde něco nějaká žena pochopila. Nevím, snad. Ale nesázel bych na to.
A, proboha, přinesla mi žádané, nebo jenom přišla?
„Tss,“ říkám již polohlasem a pokračuji: „ Prosím tudy a posaďte se, krásná donašečko,“ to je v rámci role, aby nedošlo k omylu v osobě. Usedáme a cítím, že se mi klepou nohy.

Věnováno Pepovi s vírou, že by zase řekl: „ To je ale cholerickej debil“


POTREFENÁ HUSA JE POTREFENÁ HUSA


Vracím se z výletu. Mám na sobě botasky a froté ponožky se zbytky bodláčí, vandrovní kraťasy, vyšisovanou košili, letitý orvaný zelený kletr zvaný adjunkt, zarostlou tvář, jsem docela unavenej, prostě k světu nevypadám a ještě začíná, ale kurva dost pršet, takže chvilku přečkám v restauraci Potrefená husa. Vzpomínám - kdy jsem tu byl naposledy? To už je dlouho, já sem nechodím, a jako bych byl býval věděl proč. Koukám, je tu dost plno, však hle, u barového pultu napravo sedí tři dámy, ale za nimi je volno, tam si stoupnu. Tak jo. Přemýšlím, co si…
„Dáte si něco? Chcete něco??“ Aha, to mluví ke mně servírka v zeleném zpoza pultu.
„Jistě, kdybych nic nechtěl tak jsem šel domů“ odpovídám a švidrám očima za ni na regály s pitím.
„Tak co to bude?“
„ Panáka džej et bí a sodu vedle.“
„Prosím?“ Její hlas ani pohled mi nezvedá sebevědomí.
„Frťana džej end bí a sodu zvlášť. Támhle z tý zelený lahve se žlutou etiketou, a na ní jsou červená písmena jé a bé a…“ Nemyslím si, že bych trpěl vysvětlovací mánií, to už Krausovi v.Z. nikdo nevezme, zato trpí ona a má mě za blba.
„Jó tu skotskou“ praví takovým milým tónem, že kdybych to jako řek´ rovnou, už jsem jich mohl mít safra vypito.
„A nemůžete tady stát, sedněte si ke stolu, číšníci vás musí obcházet!“
„Já chci stát. A navíc tady ty dámy vlevo (ukazuji), co sedí na těch barových židlích vyčuhují do uličky víc než já!“
„A ani vám to nemám kam dát,“ informuje mě, když razantním šťouchem přede mne po baru posunula komínek popelníků. Ale je rychlá i v nalévání, už je vše vedle na stole, tak si tedy přisedám.
Tahle whisky je dobrá, to vím už roky. V Americe byla ve 20.-30.letech velmi populární, dokonce Harold Lloyd lezl po ní – tedy po její reklamě - na mrakodrap. Kdyby si jí pořádně přihnul z pytlíku na chodníku, že by nemohl chodit, tak se nemusel dostat do tak hrozné situace. Ale my bychom se nezasmáli.
Tak ji usrkávám a ani moc nemyslím na to, že jsem byl přinucen udělat něco, co jsem nechtěl a už vůbec mě nenapadá, že bude hůř.
Jdu na záchod, mám v sobě šest plzní, už ne, vracím se, dopíjím vizoura a cítím, že mám hlad.
Není divu, od rána jsem nejed´, teď je asi osm večer, po těch pivech nechci nic opulentního.
Rozhodnuto. Ukáže se, že nešťastně. Kývám na servírku v zeleném a když stojí u mě, dím:
„Prosím ještě jednoho panáka a talíř hranolků s kečupem.“
„Panáka vám přinesu, ale to jídlo takhle nepodáváme“
„Proč ne?“
„Musíte si objednat nějakou přílohu!“
„No, vždyť já si ji právě objednal.“
„Nene, myslím přílohu jako maso a tak,“ sdělí mi, odejde a zanechá mne tupě hledícího na jídelní lístek.
„Aha.“

Strejda Takymětosere:
Já na ně seru, ale ještě jsem je neviděl jít se umejt!

Tady přece dýcháš, žiješ, směješ se i pláčeš
truchlíš, raduješ se, nenávidíš i miluješ
Tady jsi doma, jen tady a nikde jinde
je to tvá země, tobě patří
ty patříš k ní, jenom k ní
a vyser se na mokrýho košťála, klause a ljubu hermanovou

>>>>Ladis: Druhej poločas byl lepší, ale nezapomeň, že jsme hráli proti zneuctěnému, bezhymennému mužstvu, kterému vzali vlast i capital.
Nevím, koho zoveš Kefalínem – já viděl jako nejlepšího Kollera a velmi dobří byli i Vlček a překvapivě Jarolím. Naopak hrůzné představení předvedl Baroš (nezpracuje míč, ale žádnej!) a jestli vůbec může hrát Ujfaluši, tak určitě ne stopera!
S odsudkem mokrých košťálů bezvýhradně souhlasím. Jest to samolibost, ignorantství, které bohužel nepanuje jen na nějakém fotbalovém svazu. Vždyť se tak předvádí soudruh prezident, soudruh primátor český i proradný radní. Prostě každý, jenž dosáhl nějakého i nijak vysokého politického postavení je přesvědčen, že tím Šalamounem je právě on. A právě tato paralýza mocí v soběstředovi zahubila potřebné zbytky pochybností dané normálnímu člověku, který
když neví, tak se zeptá. Kolos se neptá, ale hned koná. A pak se válejí po celé republice šrapnely!

Ty trojjediná karikaturo, můžeš oblíznout všech deset, že můžeš podepírat takovou kreaturu, našeho vítěze!

to jsou takové silné ženy, které podpírají balkony starých řeckých chrámů. a já koukal na naše stupně vítězů a každý z oceněných je podepřen někým z nás. já ale jsem trojjediná kariatida našeho vítěze, i já mám tedy jistou zásluhu a rád bych slizl trochu slávy až se bude rozdávat.