Pepa Němeček, náš kamarád, zaslouží vzpomínku. Já dodám tu divadelní, ty jeho jiné činnosti asi popíše někdo jiný. Divadlo, které má v souboru takového „Pepu“, je šťastné divadlo. Herci jsou vyškoleni k vysokým hereckým výkonům, k jakési etice a estetice, k disciplině a lidské skromnosti, postupující praxe je však oteše do tvarů zcela jiných, stávají se zlými, hašteřivými, hamižnými a závistivými. Takové soubory jsou odsouzeny k zániku, i když si to jejich zřizovatelé neuvědomují. Liberecký „Šalďák“ měl to štěstí, že ti hašteřivci a hamouni byli upozaděni lidmi „pepovských“ kvalit. Nebyl to Pepa sám, měl okolo sebe Vojtu Róna a starého kumpána Luboše Tlalku, ale i Jirku Prýmka, exota Frantu Peterku, opilce Rýdla , Čužnu a Zámiše, Lojzu Švehlíka a jistě další. Žilo se v divadelním klubu, který jsme důvěrně poznali i my a ať si lámu hlavu sebevíc, nenapadá mě jiné místo, kde bychom se s Pepou poznali. Uměl rozesmát kolegy svými naprosto nečekanými nahlas pronesenými úvahami. „Mrdals ?“, zeptal se Vajnara, který bezelstně vyprávěl o tom, jak to spolužačkám na abiturientském večírku slušelo. Vzpomínáte na jeho neodmyslitelné dutinky ? Mockrát jsme mu je nacpávali do zásoby. Pil rum a pivo a dovedl se smát i těm blbostem, které z nás padaly. Jen si vzpomeňte, jaká to byla pecka, když jsme se dozvěděli, že už tu není. Je dobře, že jeho památku udržujeme, je to dobře hlavně pro nás, protože se aspoň jednou do roka vrátíme do těch zvláštních let, kdy jsme byli šťastní, ale nevěděli jsme o tom.

Starý Mac