Sílu dodá návštěva U rotundy. To je krásná čtyřka pod budovou Akademie věd, kde mají poctivou gulášovou polévku za CZK 25,- a výtečnou desítku Staropramen za stejný peníz. No, nedejte si. Jistě, ještě jedno. No tak jo, když už to nesete. Tohle už je poslední. Hergot, já mám fakt silnou vůli, nechte to tady, ale rovnou platím!
S takto dodanými silami jsem vydržel (bylo hrozný vedro) ujít jen asi 300 metrů do kavárny Louvre na Národní třídě. Tam jsem se snažil oživit sodovkou a kávou s malým rumem. Jestli se mi to podařilo by mohl posoudit herec Jaromír Hanzlík, kterého jsem potkal hned jak jsem zahnul do Spálené, což jsem ani v nejmenším neměl v úmyslu, a zcela zmatený tím, jak sluníčko řídí mé tělo, jsem ho pozdravil –nazdar! Nemohu se upamatovat, zda mi odpověděl.
Pak jsem se zahleděl do výlohy antikvariátu, abych si odpočinul. Mohl jsem mít, tedy já asi ne, ale jistě existují lidé, kteří by měli lepší nápad. Totiž, uzřel jsem, záměrně nepíšu knihu, v antikvariátu, že, ale pro méně chápavé, kteří třeba byli dlouho na sluníčku, tedy knihu: Bohumil Hrabal Proluky a na ní číslo 800. Zašel jsem se tedy do prodejny zeptat, zda těch osmset znamená cenu, ale odpovědi jsem se nedočkal, neb mne vyvedli. Ale i přes toto, pro staršího člověka ponižující pochodové cvičení, jsem byl odměněn. Snad ze spousty těch zaprášených svazků mi nějaké intelektuální zrnko vletělo do mozku, prostě se mi udělalo volno. A vzpomněl jsem si na svého diskutéra od Černého vola. Ten, když jsem bazíroval na tom, že tady vždycky měli taliány, se zamyslel a pravil, že už je tu dlouho neviděl, ale velmi pravděpodobně je mají U Jelínků. To je hospoda někde u Máje. Tak jsem čichal, čenichal. Dlouho. Protože jest to jen výčep skrytý mezi Spálenou a Jungmannovou. Ale taliány tam měli. Leč nebylo mi souzeno lahůdku okusit. Ano, máte dobrou paměť, tady jsem pil tu sametovou plzeň. Úžasnou. S pěnou do posledního loku. Snad je to tím, že výčepní Bohouš (na zdi se skví verš hodný alkoholických velikánů: když tě žízeň v krku kouše, tak se zastav u Bohouše) pivo do půllitru šoupne najednou. Fascinován jednoduchostí a krásou jsem se zeptal čím a z čeho vytlačuje. Ze sudů, žádnej tank. A směsí dusík, CO2, vzduch. Poměry nespecifikoval.
Vždycky musí být něco poslední. Právě bylo dopito. Dál už jen krátce. Valím se na Wilsoňák, protože autobus je pro jinak upravené. Ještě hrůzný poznatek, že bývalý Dům potravin se nyní zove McDonald´s-Bílá labuť. Pokračuje nešťastným rozhodnutím nevymočit se v Sherwoodu do keře, s finále hodným tak roztomile prožitého dne. Na nádraží vcházím na toalety, již přihrblý nutkáním a slyším česko-ukrajenský křik – chej pane platyt desat kórun, chalo. Jsem lízlej, ale né blbej, takže se neotáčím, jdu k mušli áá, to je úleva! Vracím se z mušlárny do předpokoje. Už na mne čeká. Hovor je veden takto:
Ona: „Vy zaplatyt desat kórun.“
Já: „Deset? Já byl jenom čurat.“
Ona: „To jedna sázba. Mala, velka.“
Já: „Dává, to známe,“ a podávám jí pětikorunu, „to vám musí stačit! Já vás živím. Buďte ráda, že tady můžete bejt! A kdyby ne, tak se vám příště vychčiju tady na tu kukaň. Za to si tu pokutu nechám stát!“
Ona: „Pokúta, kakaja?“
Odcházím.

P.S. Právě si pro mě přišli dva pánové v kožených kabátech. Že mi taky nedarujou toho hradního debila, ale hlavně, že jsem chtěl zneuctít ukrajinský konzulát. Dovolili mi se obléci, tak doufám, že tenhle mail stihnu odesl

Byl jsem velvyslán zjistit samozřejmě zbytečnou informaci na německé velvyslanectví do Prahy. Už jsem matičkou dlouho nešel, třeba si i nepamatuji, ale co jsem včera viděl. Jistě je krásná, ta panoramata, ale jako byste ani nebyli v Česku. Všude jen ristorante, snack-bar, café, imbiss, cake shop, menu only € eee, bez vůně, zápachu (prachy nesmrděj), osobitosti, tradice. U 3 pštrosů název dříve pivnice, dnes hotelu překrývá cedule Goulash soup CZK 110 only. A tak dále, podobně, stejně.
Stejně jako před listopadem hlídají na Tržišti americkou ambasádu policajti. Dnes už se pohybují volně po chodníku a neskrývají se tito prošedivělí, břichatí specialisté ve svých vodárenských a plynárenských kamuflážních buňkách. Prošel jsem nepovšimnut a doklopýtal do kopce na botšaft. Ten, nebo správně z němčiny ta je v Palais Lobkowicz ve Vlašské ulici obklopena velikou zahradou a zaštítěna poměrně vysokou zdí. Onou slavnou zdí, přes kterou v 89. enderáci lezli a házeli své děti, když předtím odházeli po Praze své varťáky a trabi, na které se načekali i dvacet let, aby se dostali ale rychle ku svobodě dokud to jde a kdoví jestli exodus někdo neutne.
Když jsem byl už tak vysoko, rozhodl jsem se vystoupat ještě kousek výš, ke slunci, ke dvěma sluncům. Neruda by se posral. Snad, že ta sluníčka jsou žlutá, mají tam srazy, nebo slety kamikadze. Japanese only! A co udělali s Králem Brabantským? Darmo mluvit. Všechno zlé je pro něco dobré, tudíž zpět k (Staro)pramenům. Úvozem, až nahoře je budova Tre kronor embassy s pamětní deskou, že tam bydlela někdy od 30. let do své smrti roku 1994 automobilová závodnice Eliška Junková, na Pohořelec. Pak už jen dvakrát vpravo vbok, pár zrychlených kročejů a cítím, tedy jsem. U Černého vola.
Staré umolousané stoly, zašlé dřevěné obložení, trošku smrádek, takže dechberoucí atmosféra let sedmdesátých. Staropramen a Plzeň, pro tu se rozhoduji. Lahoda, a to ještě netuším, že budu pít jinde ještě lepší. Přisedám si ke kudrnatému čtyřicátníkovi. Na zdraví! Pivo i řeč teče. Je to slávista, těší se na ligu, Spartu logicky nemůže ani cítit – raduje se, že má obrovské dluhy, prý chtěla za zoufalce Krejčího 200 mio, to nikdo nezaplatí, tak dělá z nouze ctnost, prodloužil kontrakt! Upřímně se směje, když vykřikuji, že Sparta je nejodpornější mužstvo na světě. Takovou hlášku slyší poprvé, bere ji za svou a bude ji nadále šířit. Dalším bodem je nedaleký hradní pán. Shodujeme se, že to není náš prezident, chechtáme se - když je v Malajsii mohl by chytit malárii a v horečce přijít do rozumu, když už ho dávno pozbyl. Dokonce si můj spolučlověk vzpomíná na Alenu Hromádkovou. Ano, mohli jsme tady už dávno mít českou iron lady.
Kdybych si dal ještě jedno, neodejdu. Už se neuvidíme, přesto na shledanou! A šáteček.
Na Hradě před Platzerovými Titány sleduji mlžným zrakem střídání stráží, uhýbám očima před tlustými Němkami a snažím se neposlouchat vybíravé Američanky. Nestačil jsem se však uhnout zběsilé segwayistce, která nevybrala zatáčku a přejela mi nohu. Býti střízliv, nepřežiju.
Jdu s kopce, no tak jdu. Najednou jsem na Kampě. Tady je Ministerstvo kultury. A za rohem Werichova vila. Opuštěná, oplocená, bez života. Mám se těch pár kroků vrátit? Co jim tam řeknu? Něco nekulturního! Ale bolí mě ta přejetá noha. Takovouhle inteligentní výmluvu musím sám uznat. Ale dá to fušku.

pozor ! je to TA dobrovice, kdybyste použili nabízejícíse plurár majesticus, urazili byste místní k smrti. zavála mě tam povinnost STK, mám auto stama, a protože zásadně nečtu nic, co nebylo vydáno knižně, návody, postupy, ale ani červenozelené značky na espézetkách, uniklo mi, že bez STK jezdím už od března ! inu klikař. dobrovice je městečko /škola, fara v místě, šest výročních trhů/, kde čas potřebný k čekání strávíte tím, že navštívíte naprosto krásné muzeum cukrovarnictví a lihovarnictví, kde si osvěžíte kůglerovsko-zichovské vzpomínky na školní léta ve společnosti sličné průvodkyně, která umí odpovědět na všechno ! oběd v místní restauraci u radnice patří k těm, na které se nezapomíná, já slepičí polévka, domácí karbanátek, nový brambor, okurkový salát, krásný exkurs do let, kdy jsme byli šťastni, ale nevěděli jsme o tom. výhled z radniční věže po okolí stojí také za zaznamenání. ale tím výčet kvalit nekončí. když se sedne do auta a vyjede se do kopců, octnete se ve světě třešňových alejí a malých vísek a po dvaceti minutách dorazíte do obce košík, kde slovenská rodina v chalupě s kachlovou pecí /!/ prodává pravé oštěpky ! kdo je schopen vybavit si tu senzační chuť, dá mi za pravdu, že jsem pojedl jeden z nejlepších sýrů všech dob. STK mám, dva oštěpky v lednici, dvě homole cukru na kredenci, chuť karbanátku na jazyku a krásný zadek slečny průvodkyně před očima. nejen fotbalem živ je člověk.

Konečně jsem se dočkal, vítr se utišil, nevím, proč se ho ti srabi balonáři tak báli, a tak jsme mohli po několikadenních odkladech v 19:05 na prvního máje vzlétnout. Předtím jsme ovšem museli balon vybalit, srovnat, nafouknout, nezapomenout připoutat koš, zalátat otvory a napotřetí se to povedlo!
Let sestával ze dvou částí. Ta první, to byla pohoda, klídek, skoro až nuda. Letělo to tak pomalu, že bylo vidět pořád to samý - pískový důl ve Střelči. Už to vypadalo, že přistaneme někde u Rovenska p.T. Pak najednou začalo foukat z prava, pilot očividně znervózněl a začaly se dít věci. Krásně svižně jsme přeletěli nad Troskami, potom jsme začali klesat a okolo Semína jsme krátce po sobě tak tak přežili dva pokusy o přistání. Byla to vždycky rána, jako když dopadneš ze třetího patra a ještě na hranu koše, takže jme se všichni sesypali do jednoho rohu. Než jsme se vyhrabali na nohy, už hučely hořáky na plný pecky, protáhli jsme se korunami stromů, druhý pokus dopadl stejně, potom jsme přeletěli nad podsemínským rybníkem hluboko v údolí a šli jsme na třetí přistání! To už se docela povedlo, začátek stejný jako u předchozích až na to, že asi po třech poskocích si koš lehl na bok a splaskávající balon nás táhl asi padesát metrů po louce do svahu. Pak bylo najednou ticho, klid, jen chladnoucí hořáky popraskávaly. Tak jsme se pomalu rozpletli, každý si nechal svoje ruce a nohy, zbalili jsme balon, nechali se pasovat na hrabata výšek, připili šampaňským a jeli domů.
Paráda, mohu každému doporučit.

v neděli přivedla na kopec máňa svého nového hocha na oběd. podrobil jsem ho několika testům, jí pěkně, na talíři nenechal ani drobek a umí chválit, nesnáší ODS, fandí slovanu a je slávista. až potud udělal přijímačky na jedničku. rozhodl jsem se to s ním zapít, dali jsme si po kalíšku slivovice, pak do druhé nohy, znáte to. sedmičku jsme vyžahli a mladí šli po svých. já zcepeněl u telky a probudil se v sedm s příšernou kocovinou a s ještě příšernější žízní. ty vado, oni ale mezitím vypnuli vodu ! a je tu zákon schválnosti. v konvici na čaj ani kapka, v lednici žádné mléko, v ošatce se po pomerančích slehla zem. u sousedů ani noha. šel jsem si utrhnout rampouch, ale ani ty tam nebyly. vypil jsem lák z okurek, žízeň se zdvojnásobila. nakonec spásná myšlenka ! v konvičce na zalévání kytek mám vždycky vodu, aby pěkně odstála. Vdechl jsem ji do poslední kapky, nic lepšího jsem v životě nepil ! takhle muselo být vojákům u tobruku. už se těším na páteční pivo !!!!!

hezky jsi to, dědku, napsal za nás všechny stejně postižené ! a přitom stačilo tak málo - jiřího maringotka a ladysova svářečka v ní - ....abys tu šrajtofli zapomněl někde úplně jinde !

Mrazivý lednový podvečer, na mobilní telefon přichází SMS: "Jedu v šest, přijedeš?". Letmý pohled na teploměr za oknem: " 8 pod nulou, to jde, stačí lehká bunda, vždyť ani nebudu vystupovat z auta".
Jdu ke garáži, levá část dřevěných vrat při otvírání skřípe po zmrzlé zemi a ejhle, vypadává z pantů. Jako každou zimu, na jaře musím opravit, už asi po 10té. Bezprizorní půlku vrat opírám o stěnu garáže a vyjíždím. U harcovské školy již čeká vlastní žena, nastupuje a jedeme zpět. Vypínám motor, nasazuji kulicha a rukavice, ještě musím nasadit tu půlku vrat, vzít doklady a zamknout auto. Ale k tomu již nedojde, doklady, mimo rodného a oddacího listu, nejsou. Myšlenky pádí zpět ..., padající půlka vrat, pravá ruka chytá dřevo, levá pokládá tašku s doklady na střechu VW !!! Srdce v krku, úprk domů pro baterku, křik na ženu, je to v prdeli, dolů z kopce, nikde nic, to je divné. Zpátky do kopce, tep 180, do auta a pomalu zpět ke škole. Ještě, že je mráz a všichni jsou v hospodě nebo doma. Planá útěcha, nikde nikdo, ale na cestě také nic, jenom anertní posyp a jiskřící sníh. U školy je dost světla, ale přesto, když už jsem si ji vzal, používám i baterku, která, jako já, nic nenachází. Jdu zpět k autu, tep již pravidelný, ale přichází bolest v břiše a temné myšlenky na věci příští. Co je to za stěračem zadního skla? Je tam, hnědá, krásná, kožená taška s doklady, které potřebuji k životu.
Jak ještě dlouho?

barde piš, dávám ti jedničku s hvězdičkou, kam se sere kriminálka NY

nerad ruším úchvatnou debatu o fotkách Stázi,
také VW nevhodně přechýlené na VV dnes,
co by Ježek asi řek´ piána klapkami,
nejhorší je jasně ODS
a dosahuje už metastázy,
viz odkaz na kundokrata,
jenž, stranickými šlapkami
radnici / a nejen ji, propána/
ojebal natotata.

nerad ruším úchvatnou debatu o fotkách Stázi,
také VW nevhodně přechýlené na VV dnes,
co by Ježek asi řek´ piána
klapkami,
nejhorší je jasně ODS
a dosahuje už metastázy,
viz odkaz na kundokrata,
jenž, stranickými šlapkami
radnici / a nejen ji, propána/
ojebal natotata.

Co napsal Lotus tomu nerozumím a starý Alz byl asi ožralý, protože tomu už vůbec nerozumím!

nebudu psát o hudbě, nebudu psát o nástupech, nebudu psát o šerpování, budu psát o holkách. bylo jich nepočítaně, některé jejich pošetilé a nezdravě ambiciózní maminky nahastrošily tak, že zlikvidovaly jejich dívčí půvaby, některé to dokázyly samy, byly i také, které by nezachránilo nic, ty zbývající byly půvabné svým mládím a těmi dary od pánaboha. s přibývajícími promilemi je opouštělo slušné vychování, dlouhatánské boční rozparky a hambaté výstřihy, které jindy působí rafinovaně, se staly výkladními skříněmi. můj slábnoucí zrak, zakalený bavoráky, broskvovými vodkami a pivem, se popásal na té kráse, ruce by chtěly, ale ještě pořád vítězí zdravý rozum. kulínský, drž mi tam místo !

takhle nás kdysi lákali na pořád ty samé kokotiny v televizi, při nichž se herci i neherci v hledišti povinně prohýbali smíchy. prču lze užít i jinak a jinde. tak třeba v paříži je sice husto, páč užít si v ulicích chce asi milion dalších bláznů, ale stojí to za to. kdo oželí památky, do kterých se stejně nedá přes ty kurvy šikmooký dostat, může si krmit oči i břich na tržnicích , u stánků nebo přímo v obchodech. na mostech jsou areály, kde v obřích pánvích rozmíchávají dva chlapi pádlem brambory poslepované rozpuštěnými sýry, kde na roštech pečou ty jejich krvavé a hóóódně pikantní klobásky, kde jsou na špízech napíchané kusy voňavého masa , kde to voní svařákem a kde se to tak pěkně druží. metro jezdí zadarmo, turnikety by ty návaly nezvládly, ale jeden se přesune do míst, kde to je řidší, ale neméně veselé. a vlastní silvestrovská veselice je nejveselejší na place trocadéro nad eiffelkou, nebe je plné modrých helikoptérek na padáčcích, věž svítí a špunty bouchají a můžeš si políbit holku, kterou chceš, pokud se ti líbí. tož všem - " ať nám to padá !"

Nevím, kdy jsem dostal ten nešťastný nápad udělat něco na Nový rok pro své tělo a vydat se na nejvyšší horu v okolí Liberce. Počasí úžasné, nemrzlo, ale mrholilo, takže za chvíli jsem byl hodně provlhlý. Naneštěstí podobný nápad mělo dalších několik tisíc lidí. Tlačili jsme na turistické cestě, šlo se po modré, lidé, ženy i zvířata. Cestou jsem míjel vyčerpané jedince, kteří chtěli vystoupat velehoru bez kyslíkového přístroje. Ještě teď slyším jejich sípavý dech. Rozhlédnout jsem se mohl, ale bylo to zbytečné, neboť mlha snížila viditelnost asi na 100 m. Konečně nahoře. Žízeň, ale ouha! Pivo teklo jen z jediné pípy a fronta byla asi do 6. ledna, kdy by na mě přišla řada. Potkal jsem cyklistického parťáka Michala, sešli, přesněji řečeno sklouzli jsme zpátky ke konečné tramvaje, kde jsem konečně mohli uhasit žízeň. Huráakce, mraky lidí, všechno jak za socialismu, kdy se pořádaly tak oblíbené pochody, zkusil jsem a říkám: „never more“! Ještě teď blahořečím ty, kteří si pospali po Silvestru a neničili svou tělesnou schránku.

Těsně před Štědrým dnem jsem šel do Isparu pro pár věcí, které jsem zapomněl koupit. Jak si to šinu předsíní k turniketům, najednou přede mnou stojí stoleček s nějakými voňavkami a jinými puchy, krásná dívka a její kolegyně, zákonitě ne tak půvabná, ale zřejmě odvážnější mi jde dokonce v ústrety.
Podává mi ruku: „Dobrý den, dovolte, abych se vám představila. Já jsem Radka.“
„Proboha! O co jde?“
„My uvádíme na trh nový produkt…“ Pozor, musím ji přerušit.
„Promiňte, mě to nezajímá!“
Jako by neslyšela, nebo slyšet nechtěla, singrovka jede dál: „A seznámit vás s ním.“
„Vždyť vám říkám, že nemám zájem, nehledě k tomu, že jsou zde stovky lidí, kterým ho můžete představit, ukázat a tak podobně!“
Takhle vypadá koncentrovaná smůla: „ Já mám za úkol zjistit váš názor, co vy si myslíte!“
„Podívejte se, vy mě otravujete, zdržujete. Takže jestli chcete vědět, co si myslím, tak abyste už šla do prdele!“
Konečně zmlkla. Zato ta krasavice vedle se rozchechtala, zalomila se v pase, převrhla stoleček a seznámila tak čumily s rýmy i bez rýmy s novým produktem.


Asi hodinku poté jsem se zašel uklidnit na pívo do Siesty, do té vilky na Tržním, kde dole je pár stolů. Všechno probíhalo normálně. Bavil jsem se s cizími lidmi, kteří se měnili, tedy nikoli stylem Jackyl/Hyde, ale jedni odcházeli, jiní přicházeli, někteří několikrát. Já kromě záchoda nikam neodcházel, seděl, pil pivo, až okolo osmé jsem šikmo za zády uslyšel jakési šeptání ve smyslu –to snad, říct, dělá schválně, ještě neviděl - až ku mně přistoupil jakýsi geront s futrálem, ale menším, než bude zanedlouho potřebovat, a bezzubými ústy mě sděloval cosi, a dokonce i tím futrálem do mne rýpal. Záležitost ukončila patronka se zadnicí jako má HP po dvoudenní dietě, jež mne jednou rukou uchopila (v druhé držela mé pivo) a přenesla na druhý konec místnosti. Během letu mi stačila sdělit, že vždy ve čtvrtek, tedy dnes, přicházejí hrát muzikanti (to jsem pocítil trochu turbulence), a ten bezzubka musí ausgerechnet sedět na svém místě – tedy tam, kde jsem poklidně seděl já než odstartoval Halinair. A opravdu, umělec již vytáhl z pouzdra jakýsi počítač-syntetizátor, který hrál cokoli a mechanik Karel preludoval na malou klávesnici. Ne dosti na tom, dokonce se pokoušel o zpěv. Naštěstí se ho jali doprovázet dva trumpetisti a vřískot jejich nástrojů syčáka překryl. Nakonec se bohužel k těm třem přidal čtvrtý hráč, jenž jako rumba-kouli používal větší plastovou lékovku, odhadem na 200 pilulek. Měl jsem problém vstát, ale překonal jsem se a doklopýtal k tomu třasákovi, vyrval mu nástroj z ruky a snažil se zřetelně vyslovovat.
„Doufám, že ty léky vyrovnávají nejenom rytmus srdeční, ale i hudební. Doporučuji, abyste si vzal ihned plnou hrst. Vždyť vy jste úplně mimo!“
Možná to byl cizinec, zřejmě Francouz, protože vedle klepání a chrastění vydával ústy zvuky ví,ví. To je francouzsky, né? Prostě nerozuměl mi určitě. Jinak si to z jeho reakce nedovedu vysvětlit: „Ví,ví, víte, mně je už osmdesátdva let.“
Mávnul jsem rukou: „No jo, no, tak…tak si klepejte!“ A dodal smířlivě: „Ale v tomhle věku pozor na bačkory!“
A co na to Monsieur Arytmic: „Já nosím trepky!“

Vzdálil jsem se urychleně, snad jsem i platil.
Když jsem pak už klidný uléhal do postele, uvědomil jsem si, že jsem ten nákup z Isparu nechal na okně v Siestě. Málem mě kleplo!

celou neděli jsem sledoval vzpomínkový pořad na čtyřiadvacítce, střídali se přátelé z disentu, politici, herci, ale i obyčejní lidé a těžko s něčím nesouhlasit. ale jak je možné, že ani jednou nezaznělo to, že tu kůži na trh přinesl i v sedmašedesátém. bylo to on, vaculík, kohout, kundera a další, kdo na sjezdu spisovatelů vystoupili s naprosto kacířským projevem a nastartovali "pražské jaro". tak to aspoň já přeposílám do světa s vírou, že si to vybavíme my všichni, už nám přece bylo tolik, že jsme si to poprvé v životě užívali.

Krásné jaro 1968, skoro jsme ve 3.E zapomněli jít k maturitě, proto asi nejsme v almanachu. To vše díky lidem jako byl Václav Havel, lidem, kteří toužili po svobodě a demokracii a s totalitou se nebáli v mladém i pokročilém věku bojovat:" Štve mě propast mezi politikou a veřejností. Neschopnost chytat šejdíře a mafiány, kteří uprostřed domovní prohlídky odcházejí do Afriky. Neúcta ke krajině a vůbec k půdě. Impotentní architektura. Velká chuť dobývat zem a budovat nepotřebné elektrárny. Pražské mostecké věže obalené po léta reklamou. Blábolení vůdce pražské ODS. Nadvláda bulvárních médií." ( MF Dnes, 18.12.2010). Když pominu slzy v očích, tak to datum vhání děs a hrůzu do duší všech normálních spoluobčanů Václava Havla. Co bude dál ?

vaculík, kohout, kundera byli v ksč, v 68 bylo vše jinak, havla s níma neházej do stejnýho pytle, to je jiná liga

Milan Kundera patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty.
V roce 1950 Ludvík Vaculík absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ.
Pavel Kohout jeden z představitelů budovatelské poezie, prošel osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru.
Jednou mně musíte vysvětlit, proč nemáte rádi Jarka Nohavicu

i já sledoval tryznu ze staromáku, bylo to hodně emotivní, už jsem si myslel, že nejsem pohnutí schopen, ale mýlil jsem se. hrozné pocity. za tři hodiny, když už jsem měl dojem, že jsem odezněl, přišly další emoce, tentokrát to byla tryzna za slávii. pěkně zabojovali za trenéra, za svou kariéru a za jméno slávie. ale tady by bylo škoda slz, byla by to degradace té sovětské hrůzy, ano sovětské, to letadlo bylo vyrobeno ještě v cccp !