Když jsem se potřetí přesvědčil, že mám vodítko skutečně přehozené přes ramena, a mohu tedy směle vykročit, jsem zatlačen do koupelny sinalým Pínou: „Bacha, du blejt,“ kapou mu z pusy zatím jenom slova.
Vidím ho, jak včera si každému z nás nejednou pochvaloval: „Důležitý je, že k tomu chlastu pořád něco jíme. Bez toho jídla bysme se zblili jako psi!“
„To jsou paradoxy,“ rýmuju si pro sebe. V kuchyni hodím bágl na sebe a šinu se do předsíně.
Zprava se zjevuje již růžolící Pína, ale nějak se kymácí.
„Proč kulháš?“ ptá se kdosi.
„Ále, když jsem letěl k jedný tý míse tvořit, tak jsem šlápnul na nějaký boty a zlomil jsem si snad kotník. Ještě jsem je vzteky nakop-byly ňáký malý, asi Doležala…“
„Já jsem obut a připraven,“ hlásí odněkud zezadu Láďa.
Napadá mne, že je to dnes první dobrá zpráva, protože vzbuzený a připravený Láďa se jen tak nevidí. Natož obutý.
„…nebo…,“ pokračuje Pína.
Plesk, plesk po mramoru.

Zvuk ten je přehlušen nelidským rykem zvonu, visícím na zápraží, kterým Ladis jak epileptik třepe a svolává tak hosty k odchodu. Můžete mi věřit, že každý se dostaví co nejrychleji, aby pobyt byl ukončen, dům opuštěn a zvon zastaven.
Ladis tvrdí, že je to zvon Titanicu, což dokládá plastickým nápisem na jeho vnějším obvodu White Star Line – Titanic – Southampton – 1912. Nad projevenou nedůvěrou, že všechny ostatní zvony mají na konci reliéfu Belfast – 1911, tedy město a rok spuštění, mává rukou a nadšeně vysvětluje, že tvůrci Titanicu mysleli na všechno, (to se člověk neubrání úsměvu), a tak když zjistili, že není na palubě náhradní zvon, nechali urychleně ulít tento, který byl disponován a dodán pouhý den před osudovým vyplutím přímo do Southamptonu, a proto ten raritní nápis. Zvon pak krátkou plavbu a dlouholetý ponor přežil zabalen do olejového plátna v nýtované plechové krabici, takže neutrpěl prakticky žádnou újmu. Při předloňské internetové aukci byl právě pro své podivné údaje považován za podvrh a „tak jsem ho získal za půl darma,“ huláká Ladis vítězně.
Ať pravý či nepravý zvon má zvuk tak halasný, že se proslýchá, jestli to vůbec jde při tom šíleným klinkání, že u značně vzdáleného železničního přejezdu zastavují vozidla a řidiči očekávají příjezd vlaku, byť jsou závory nahoře.

Konečně jsme všichni a odcházíme. Ladis přestal řinčet, zamyká a něco vypráví. S velkou pravděpodobností o zvonu. Ladis mluví málo, a když tak vždy a originálně o zvonu. Naštěstí ho neslyším. Ohluchl jsem a mám chuť skládat. Tedy hudbu, nikoli mapy, natož stavební materiál. Z mozkového otřesu mnohým chorým pomáhá léčba šokem, já ji prožívám nyní. Proti mně totiž běží Divous, ale bez košíku. Trošku si povyskočí, chňapne mi po levé ruce a ostrými zoubky mi rozpáře dva prsty. Terapie dokončena.
„Au,“ strkám si prsty do pusy, „kuvha, Jivhí! Vždyť říkals, žes mu dal košík. Kam? Na vocas?“
„Normálně, ale asi jsem nezapnul přezku.“
Tlak se zvýšil, krev teče víc. Balím si prsty do kapesníku, nemůžu je mít pořád v hubě a volám: „Pánové, pojďme najít ten košík, rozprostraníme se po zahradě, mimo asi ten pes nebyl, jak hlásil telefonista – á propó, Ťavo, jak to dopadlo s těma klukama?
„Nevím, já jsem se nedovolal, mám vybitou baterii. Ale chci upozornit, že na to hledání nemáme moc času!“
„Hmmm!“

Taky dobrý. Mohu se plně soustředit na řešení úkolu, který stojí, lépe řečeno, leží přede mnou. Asi 10 kilo lahůdkových buřtíků v igelitovém pytli, a jak ho nacpat do báglu, zdali vůbec. Už jsme je nežrali, když jsme táhli v noci, teď to na spocívání teprve nevypadá. Přikláním se k myšlénce, že je donesu do hospody a dám hostinskýmu, když mě vyděsí jekot Habakuka, který se přibližuje:„Pan beránek utek, Pan beránek utek!“
„Jak to?“
„Ivan šel ven telefonovat, nezavřel dveře a on pláchnul.“
Nemám sílu něco říkat, jen si myslím:„Kdybys chodil na Grand Prix, tak budeš vědět, že Ťava dveře nezavírá nikdy.“
„Ještě, že jsem mu dal košík,“ chválí se Habakuk.
„To nám je na hovno, musíme ho dostat dovnitř a dát mu vodítko! Jiří, odchyť ho, tady máš,“ prosím a házím mu buřta.
„Po tom včerejšku chápe nezvykle rychle,“ uvědomuji si, když za několik vteřin už Habakuk řve: „Bé, bé beránku, bé, bé beránku, ke mněé!“
„Správně bys měl říkat Pane beránku, jinak tě neposlechne,“ říká vracející se Ťava a dodává:
„Ostatně Pan beránek lítá po zahradě. Kdo ho pustil?“
„Proboha, Ťavo, mlč a zkus mu pomoct!“
„Proč já?“
Mám deprimující pocit, že někteří lidé jsou k nezaplacení. Podobného názoru je patrně i Habakuk, jenž si mumlá: „Blbínek,“ ale za chvilku už zase křičí, „bé, beránku, haf, haf!“
Hergot, ten zvuk vzniká někde blízko. Vyjdu z kuchyně se podívat. No jasně, ten loveckej ochotník stojí uprostřed chodby.
„Proč, ty zvíře, vyješ tady, a nejdeš tomu zvířeti naproti, ven?“
„Já nemůžu najít boty.“
„Kristepane! A kde máš toho buřta?“
„Já měl hlad, tak jsem ho sněd.“
„Au, to snad ne! Na cos chtěl toho psa nalákat? Na to mečení, ty kozle? Ježíšmarjá, kde je vodítko, kams ho dal? Hledej vodítko!“
Chvíli předstírá, nebo fakt přemýšlí? Pak se otočí na bosé patě a vyrazí. Plesk, plesk po mramoru.
Jdu za ním jako v mátohách. Nevím vlastně proč. Vždyť já to ani vidět nechci! Přejedu si rukou čelo a vyhodnocuji: Tep 600, tlak 300, teplota 41,8. Trusný bod se dostaví co nevidět.
Bosé nohy v parku byl dobrý film, já hraju ve špatném.Bosé nohy se zastavily.
„Proč jsi, ty vole, pověsil vodítko do koupelny mezi ručníky?“
„Já ho tam odložil, když jsem si myl ruce předtím, než jsem jed toho buřta.“ Odchází.
„Áááá!“
Čistota půl zdraví a ve zdravém těle zdravý duch, ale tenhle hygienik v tom nejede.
Když už jsem v koupelně, tak se opláchnu studenou vodou – první chrst mi netrefí vůbec obličej a skončí na jednom ze zrcadel, kterými je koupelna poseta, druhý jsem si nacpal převážně do nosu, takže kašlu. Dochrchlal jsem se k zelenému ručníku, do toho se utřu. Visí zde ručníky ve všech barvách a některé jsou prouhovaté dokonce ze dvou, tří, čtyř barev, takže i Ken si může vybrat dle chuti a nálady. Chuť má stále. Když je ale bez nálady, tak se nemyje.
Ta barevná škála mi připomněla pradávnou historku z reálného socialismu, jak snad Francouzi dali do prodeje balíček 7 dámských kalhotek s vyšitými nápisy pondělí, úterý až neděle. Sověti zakrátko kontrovali balíkem 12-svazkovým s natisknutými informacemi leden, únor až prosinec. Trochu mě to pobavilo. Odcházím z koupelny občerstven, ale zřejmě málo, pročež se do ní po pár krocích vracím. Zapomněl jsem tam to vodítko!

Tenkrát žil Obrna nedlouho s asi jednoročním vlčáčkem černo-žluto-hnědé barvy, krátké srsti a nezdolného temperamentu, kterému („ostatně je hodný jako beránek“) říkal Pan beránek.
Pan beránek byl hodný pouze na vodítku s košíkem, kterýžto postroj se mu musel nasadit jedině v místnosti a ještě v obráceném pořadí tedy košík-vodítko. Pokud se ocitl venku neobtěžkán, stal se nehodným a na známé i neznámé lidi dorážel a si, teda určitě, vyskakoval. Chňapal po nohách, rukách i dalších údech pohybujících se osob, čehož jsem byl sám nejen svědkem a bohužel častěji terčem. Pročež jsem ho nezval Panem beránkem, ale říkal jsem mu, abych ho aspoň trošku vytrestal, Divous.
A tak, když jsme na jaře vyrazili, tentokrát na dvoudenní putování (Ken říká putykování), šel pejsek samozřejmě s námi.Výlet spočíval v tom, že pojedeme vlakem do Nádraží, pak se usilovným hodinovým pochodem přesuneme do proslulého Hostince U loužičky, kde se zdržíme jídlem a pitím, jak jen budeme chtít a moci, a pravděpodobně již v noci obklopýtáme (klopotný odhad 3 hodiny) půl rybníku Louže a zřítíme se ku spánku v Ladisově chalupě na druhé, severní straně, řeknu vodní plochy, nejsem si jist, možná je to jezero. Druhý den, vyspalí a odpočatí se zastavíme U loužičky na oběd a stihneme vlak, pravidelný odjezd z Nádraží 17,00.
Ještě pár slov k Ladisově chalupě. Jest to dvoupatrová budova zvící (já vím, že nás pozval Ladis) poloviny fotbalového hřiště s dvanácti hostinskými pokoji, obklopena zahradou s ovocnými stromy i arboretem a přímým vstupem na pláž s velejemným pískem. A to fotbalové hřiště, celé, je asi 200 metrů nad chalupou chráněné ze všech stran topolovým větrolamem.
V hospodě s vyhlášenou kuchyní jsme se poměli gulášem s křenem a nadýchanými kynutými knedlíky k obědu a uzenými úhoři k večeři za neustálé asistence Kozla velkopopovického- ležáka, Fidor si dával řezáka, až jsme se v jednu po půlnoci spíše posunky než neohebnými jazyky pošesté domlouvali, že si dáme fakt poslední slivovici na cestu, jinak, ty vole, to nedojdem!
Jenže… jak zvláštní, že se kdykoli vyskytuje tohle všeobjímající jenže! Obrna dí, že ještě nepůjde, an bude hrát s Bobem a Mílou karty a dorazí později.
„S Mílou hrát karty, s tím diletantem?“ divím se.
„Víš, jak ukrutně se za poslední rok zlepšil? To si neumíš představit!“
„To neumím,“ přiznávám.
„Ale, Jirko, prosím, musíš vzít pejska s sebou, tebe nejlíp zná, já ti ho hned připoutám, ostatně je hodný jako beránek. On by mi čuměl do karet a kibicoval a…“
„A Míla to nemá rád,“ říkám šeptem, chmátnu po šňůře a jdeme.



To polední ráno po flámu popsal dokonale již Kingsley Amis v knize Šťastný Jim. Nevím jak ostatní, ale já tedy naprosto souhlasím s pocitem hlavního hrdiny, že se mu do huby vysral tchoř. Snažíme se, každý jinak, ale víceméně zoufale, přiblížit se alespoň nějaké provozuschopnosti. Zdáli někdo oznamuje, že naši tři karbaníci nedorazili.
„No tak přespali v hospodě,“ myslím si, ale někdo projeví obavu, jestli se jim něco nestalo po cestě.
Toho se chytá Ťava:“Já jim zavolám, mám je všechny tři v mobilu“.
„Nikomu nevolej,“ to už mluvím, „kdyby měli problém, tak zavolali sami už v noci. Radši si sbal, nemáme moc času.“
„Já už sbaleno mám,“ zařehtal a odcválal.

v čitateli 09 bude : DĚDKU, dotahni ten přestup k sešívaným, FIDORE už žádné další šediny, HONZO, ať ti chutná ještě víc,ať má jana dosti mléka, ať JIŘÍMU nevyschne řeka, já zpívám zpěv míru,KENE ,užij si naposledy tu pětku na začátku,LÁĎO , ty jsi naše největší starost, bojuj!,LADYSU, hodně hanulčiných narozenin!,MÍLO ,choď na GP vychrápaný, PÍNO, vyser se na vegany a prodávej buřty,ŤAVO, udělej si pořádek mezi koleginěmi.
a ve jmenovateli? AŤ U TĚCH JITŘNÍCH EREKCÍ TU A TAM NĚKDO JE!

Gorodky jsou ve sportce, floorball ne, ale asi bych ho nesázel, vyloženě mi k srdci nepřirostl, jak Lotus jistě ví, sporty 4, 8, 12, 41 ..., ale myslím si, že to sport je. Takové vrtění zadkem u rohového praporku, kdy se má hrát a zdržuje se, naražení na mantinel po nichž se jmenují stadiony, sražení hokejkou střelce branky. Lepší dostat po hlavě plácačkou na mouchy, než narazit na zdrogovaného mladíka ..., to není k smíchu. Sportu zdar, floorballu zvlášť.

Flórbal – nevím, nikdy jsem to nehrál, ani hrát neviděl. Každý den ale vidím několik mnoho adolescentů se pohybovat po městě a dopravních prostředcích s těmi podivnými plácačkami na mouchy, kterými otloukají sebe navzájem o okolních předmětech a živočiších nemluvě. Chvála švédům, že si jako hrací nářadí nevymysleli něco na způsob basebalové pálky – to by bylo o život vylízt na ulici!

Nedá se dělat nic jiného než souhlasit. Hru jsem si několikrát vyzkoušel sám na sobě, je to fakt na hov…. Nechtěl jsem o tom mluvit moc nahlas od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že syn harcovského pána lesů to hraje na vrcholové úrovni. Teď, když je pravda venku, nezbývá než se stoprocentně připojit na tvou stranu, ta hra je k smíchu.

Švédská ocel, švédská zápalka, švédská auta, dokonce švédská trojka, čtyřka, pětka, tak dost. Není toho málo, co dala tahle skandinávská země světu. Ptám se, kolik rybníků a jezer dalšího dobrodiní, švédských bylinek, musí být vykapáno při léčbě člověka, který zřel snad zatím poslední výron švédských mozků, floorball.
Není to hokej, už vůbec ne fotbal, trochu tenis s tou plácačkou, nebo golf. Je to syntetikum a jako takové samozřejmě nepřirozené. Prý se po hřišti pohybují útočníci. Směji se a pláči zároveň. To jsou prdelníci, kteří většinu hry stráví šmrdláním míčku u jakéhosi harmonikového prkna čelem ven, prdelí dovnitř. V hokeji by je soupeř narazil, přišpendlil, bacha bez faulu, přitiskl na mantinel. Ve švédském novotvaru obránce tupě sleduje kroutící se zadnici, připouštím, že některému to může připadat libé. Proč normální bek nešvihne vrtichvosta tou kejklí nebo ho rovnou nekopne bodlem do prdele, až potrefený vyletí do první řady se podívat, jestli divačka cumlá hořkou nebo mléčnou čokoládu nebo cos komus. A když slečna bude mít pěkný výstřih, ještě si přijde na své.
O obráncích, podprdelnících, už řeč byla. Samostatnou kapitolou pak zůstává brankář. Proč z něho švédští odborníci udělali novodobého Meresjeva vědí jen oni, nebo Boris Polevoj, jestli ještě žije. Ten plazící se klon olgoje chorchoje působí tak odporně a neesteticky, že umocňuje (sport to není, hra to není, harašení jen občas) - floorball do výšin stupidity.
Abych končil pozitivně (nikoli lustrován), přiznávám švédským vynálezcům neuvěřitelnou, takřka fenomenální schopnost lobbingu, když prosadili pořádání MS v něčem, co hraje, špatně, jen pár zemí, takže vždy zvítězí Tre Kronor.
(To se nepodařilo ani Sovětům s gorodkami, a ty, soudruhu Dalíku, máš se ještě taky co učit!)

Dík Strejdovi za obrázkovou vzpomínku. Doprovázím slovem za vydatného přispění soudruha Nezvala Vítězslava.

Pepa jsou varhany, Pepa jsou schody.
Pepa je intelekt, hozený do hospody.
Pepa je dutinka, co neztratí popel.
Pepa je čas, který proletěl!
Pepa je s námi, Pepa je divadlo.
Pepa (90), koho by napadlo!

V souvislosti s křehulemi mně napadá spojení opičí láska.

Odpověď na předchozí, guma bez komentáře. Ještě jeden pokus, slovo huba ve zmiňované souvislosti mně nejde totiž do huby. Všimni si, nikdo si nikoho nebere na mušku, je tam jen použité jméno, o co jde a čemu to vadí.

já jediný, na rozdíl od těch dvou filosofů, vím, kdy je neděle a zamyšlení posílám v ten správný den. mě zaujalo pojednání v okénku pro zvídavé o prezervativech. zároveň to ve mně vyvolalo nostalgii po starých časech, kdy jsme je nesměle a s ruměncem pokradmu kupovávali a potom ani nevěděli, čí je to práce ho nasadit a jak. dnes už všechno víme, ruměnce se nekonají, ale zase už není kdy, proč,kým a na co. ale vzpomíná se krásně, uznejte.

Pokud si hrdinný střelec bude brát do huby nás, kamarády, vrstevníky, jest to úplně v pořádku, neb mnozí už se béřeme moc vážně. Jestli ale v rámci konečně svobody /19 let/ se bude trefovat do nezúčastněných bližních – koho může zastrašovat křehule /18 let/?- pak to nebude duchaplné, ani vtipné, a ve svém důsledku už vůbec ne slušné, protože si neomezený vezme na mušku třeba naše rodiče, mnohé již mrtvé!

Konečně je sobota, můžu se dát při kafíčku do nedělního zamyšlení. Žil jsem v domnění, že máme konečně svobodu /19 let/ a hrubě se mně nelíbí věty typu: nebrat si do huby čí koliv slova! Za prvé mě to uráží, za druhé mně to připadá jako zastrašování. Za sebe říkám, budu si brát do huby co budu chtít a nikdo mě v tom nebude omezovat. Tady bych použil slova klasika: „můžete s tím nesouhlasit… ale to je tak asi všechno, co s tím můžete dělat."

včera jsem byl v divadle v dlouhé na "kompletní shakespeare ve sto dvaceti minutách". jak už název napovídá, jedná se o silný koncentrát, všech sedmatřicet her je vtěsnáno a zneváženo do pouhých dvou hodinek, ale kdo je cynik, přijde si na své. tři chlapi tahnou celé předstevní bez pauzy, plácají krásné nesmysly, tahají bedny po jevišti, mistrně se převlékají,v duchu alžbětinského divadla hrají i všechny ženské role, ale tady podobnost s géniem končí. přátelé shakespeara se teď asi přikovají řetězy ke vchodu, kritici-suchaři si asi smlsnou, ale já, obyčejný a prostinký divák, milující mystifikace, jsem si pochutnal jako už dlouho ne. kdo nevěří, ať tam běží, doporučuju!

jarolíme, jarolíme / jsou tam dva /, to byla bída!kam se ta druhopoločasová teplická lehkost poděla? a který byl ten dobrý poločas? mezi elitou ještě nemáme co dělat. největší radost jsme udělali sparťanům. ale na vaši obhajobu - ty pohárové zápasy, které nám vybral pan černý, stály za stejné hovno.

Já taky koukal, první poločas byl jasnej, taky jsem si nepřipouštěl, že se tam dá prohrát. Ale fotbal je kurva. Rada moudrého, .... ty liberečtí sráči měli dát tři góly a tenhle chat tady nemusel bejt!!!

Co? Že jsem o něčem naprosto přesvědčen. Jako teď – jsem dotrpěl kopanou Českých Budějovic, a že je to hnusné mužstvo, co zákrok, to faul, simulování, Dr. Bautze by měl radost, proti Liberci – a po takových 12-15 minutách jsem věděl, že Slovan nemůže prohrát.
Už jsem dlouho neviděl Blažka tak běhat, soupeře vodit, a nejen jeho, vlastně celá půle byla dobrá. Ale pak černá svině otráví, když techniky nechrání, přijde náhodný gól a penalta(?).
A já si říkám, kurva, tohle už jsem někdy (mnohdy) zažil, tak se vyřvi a honem oblízni inkoustovku a něco napiš, totiž, už se neklepej a naklepej pár řádek na uklidněnou. Následujcí už byly napsány mnohem dříve a největším Čechem!, byť neuznaným, ale pomohly mi „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.“ „Co je to za blbost!“

prosím, nejitřit, rána je dosud živá a jsem ještě pořád ve smutku. ty dva stováky mi, ty vole, samozřejmě do ruky nedal!

Já jsem asi ještě větší ču... než ty, ať počítám jak počítám, tak mně vychází: dvěstěéček darovaných mínus sto vsazených je stodoma, ... " takovýho chytráka, aby pohledal !"